NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Původně jsem nechtěl na pražskou tečku za historickým turné ARAKAINu psát samostatnou recenzi. Kolega Louis pojal plzeňskou zastávku natolik obsáhle, že se mi jevilo naprosto dostačující doplnit jeho report pouze stručnou glosou, navíc když se sety kapel zřejmě navlas shodovaly. Jenže člověk míní a příroda mění, čili proberme letem světem alespoň to nejzajímavější, výjimečné, popřípadě trochu nezbytných pikantností.
„Vyprodáno!“, hlásal plakát umístěný napříč pokladnou na místě samotném. Po lístku se pak sháněla celá řada lidí. Jak už to tak bývá, těsně před začátkem se lupeny zázračně objevily. Zaslechl jsem něco o 6 stovkách až jednom tisíci za kus! Pokud se našlo dost nebožáků, ochotných obětovat podobnou sumu, překupníci si jistě mnuli ruce radostí nad snadným výdělkem.
Ale pojďme do zaplněné Lucerny (odhaduji to na klasické 2500-3000 tisíce hlav). Osmá hodina odbíjí a na jevišti se nám zjevuje pražský TÖRR. Po nedávných rošádách, kdy Izaiáš s Vajdou dali přednost své DOZE, obsadil principál Henych kytarový post z Harleje právě vyhozeným Herešem (jinak nadále samozřejmě ALKEHOL). Klasickou dvojku z dřevních časů pak za bicí baterií doplňuje hostující Pepa Cigánek. Co napsat o jejich vystoupení? Dřevní klasika. Ortodoxní fans zřejmě spokojeni, ostatním zůstával chvílemi rozum stát. A mohl za to především šílený zvuk, opravdu nechutná koule, jak se na správnou Lucernu sluší a patří. Co je potom platné, že Cigánek skvěle bubnuje nebo že Hereš oprášil z ALKEHOLu zakrnělá (a občas hodně úsměvná) kytarová sóla? Ale ruku na srdce, čekal snad někdo v tomhle nenazvučitelném sále něco jiného? Leda snílek.
Nutnou přestavbu pódia tráví každý jinak. Ovšem pouze do chvíle, kdy si někdo všimne, že v čestné lóži přímo naproti jevišti sedí prošedivělý pán, v saku a kravatě, s knírem pod nosem…koho mi jen připomíná…Bingo! Je to on - „předvolební metalista“ Václav Klaus s chotí. Na průpovídky a nadávky reaguje naučeným úsměvem číslo 5 a ruky kynutím davu. A vlastně je jeho přítomnost více než pochopitelná, vždyť dnes vystupují dvě jeho ovečky z branže umělecké, pan Brichta a paní Bílá. Raději se zdržím dalších komentářů.
Oslavenci nastupují s Metalománií na rtech (jak libá píseň pro náš bývalý server…). Zvuk o něco čitelnější, pořád ale žádná velká sláva. Radost mi udělalo zařazení dlouhá léta nehraných písní ("Šeherezád", "Kolonie termitů" atd.), na druhou stranu bych se obešel bez výplachů typu "Páteční flám", "Global Street Debil" nebo "Dežo". Tradičně výborná rytmika Žežulka, Kub a vlastně i riffař Urban, virtuózní sóla Mirka Macha, Aleš Brichta který ze svého zbylého skromného rozsahu dostal maximum i díky hodně vytaženým sborům, hostující Lucie Bílá, která „lidovému vypravěči“ Brichtovi i nám všem ostatním předvedla, jaké to je narodit se rockovou zpěvačkou - to všechno byly pozitiva středečního večera. Když se po 20 letech s něčím (někým) loučíme, je to vždycky smutné. Tíhu nostalgie (a alkoholu…) určitě cítila i plejáda ex-členů, kteří postupně defilovali v záři reflektorů aby mohli zapět závěrečnou "Slečnu závist". Loučení by mělo stát za to. Že byl lístek za 330,-Kč? Není mi jich líto!
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.